Gran Paradiso
Rok se sešel s rokem a „staří“ kamarádi (horalové Ivan, Jarda a Míra) si opět naplánovali vyzkoušet svoje síly na dalším „čtyčtisícovém“ vrcholu, kterým byl Gran Paradiso, nacházející se ve stejnojmenném národním parku na severozápadu Itálie a je rovněž nejjižnější čtyřkou starého kontinentu.
Ivan zvolil letos dopravu leteckou a já s Jardou jsme zůstali věrni železným kolům, které jsme kombinovali s autobusovou dopravou. Všichni tři jsme se sešli dne 5.7.2005 v kempu v údolí Valsavaranche, v obci zvané Pont, nacházející se 1960 m. n. m. Ten samý den v 15 hodin vyrážíme na chatu Rifugio Vitorio Emanuele (2735 m. n. m.), kam přicházíme v 17:30. Za 8,50 € si zde kupujeme nocleh. Budíček si určujeme ve 4 hodiny a v 5:05 se vydáváme vzhůru na Gran Paradiso (4061 m. n. m.). Asi do 8. hodiny je počasí celkem obstojné, ale již vidíme mraky, které se valí z údolí. Cesta k vrcholu vede z převážné části po nepříliš strmém ledovci, který nás dovede k vrcholovému skalisku, kde musíme občas použít i jištění. Toto skalisko prostupujeme už ve značné mlze, větru i sněžení, tak že když v 10 hodin stojíme šťastni na vrcholu, viditelnost je zhruba do 10 metrů (viz. vrcholové foto). Po chvíli se vydáváme zpět a po slezení z vrcholových skal nás na ledovci oslovuje německý manželský pár se žádostí o připojení se k našemu lanu. Cesta v mlze a sněžení po ledovci nebyla nic příjemného, ale stopa byla naštěstí stále viditelná, proto se nám bez větších problémů podařilo vrátit zpět na chatu. Kolem 15. hodiny se vydáváme dolů do kempu, kam přicházíme příjemně unavení, ale šťastní krátce po 16. hodině. Zbylé dva dny pobytu v národním parku věnujeme „procházkám“ po krásných údolích a okolních svazích, kde se kocháme překrásnou přírodou s meandrujícími říčkami. Obdivujeme rozmanitou flóru a pozorujeme skotačící sviště.
Domů se vracíme po týdnu plní dojmů a zážitků z tohoto krásného koutu naší modré planety.